Pokračovací válka

Plány Operace Barbarossa byly brzy odhaleny i finským politickým špičkám, které s účastí na něm souhlasily. Finské oddíly dostaly za úkol bojovat na linii v jižním a středním Finsku, zatímco o severní část se měly postarat německé jednotky. Finská armáda v té době oproti Zimní válce notně posílila, ačkoli obecně postrádala těžkou mechanizovanou techniku.

Nacistický útok na Sovětský svaz byl spuštěn 22. června, ačkoli samotná finská fronta se bojům vyhnula. Válka začala až o tři dny později, kdy se sovětské letouny vydaly na nálet proti finským letištím. Nepřesné bombardování však zasáhlo i finská města a finská vláda najednou měla důvod k vyhlášení války, jako obrany proti sovětské agresi.

Přestože Sovětský svaz zaútočil jako první, brzy byl donucen přejít do defenzívy, jelikož si nemohl kvůli hroutící se linii obrany proti hlavnímu německému útoku na jihu dovolit přesunout do oblasti posily. Sovětské jednotky nebyly schopny postavit se postupujícím Finům v jakémkoli smysluplném odporu a ti už začátkem září dosáhli hranic Finska z roku 1939, když získali oblast Ladožského jezera i Karelské šíje. Až v následujících dnech se fronta stabilizovala.

Další posuny ale probíhaly severněji, v oblasti Východní Karélie, ale tvrdé boje znamenala zejména operace Stříbrná liška vedená německými silami na severu s cílem dobýt přístav Murmansk. Postup německých jednotek, nenavyklých na bažinatý a lesnatý terén této oblasti, byl nakonec Sověty zastaven.

Část Finů, v čele s prezidentem Rytim, opojena vítězstvím zatoužila po vytvoření Velkého Finska – státu, který by získáním poloostrova Kola a Východní Karélie získal i krátké a přirozené přírodní hranice. Část politiků nicméně této myšlence odporovala a ještě silněji se proti ní postavily Spojenci, dosud i přes spolupráci s nacisty Finy ne zcela odsuzující, kteří požadovali zastavit boje na hranicích z roku 1939.

Vyčerpané Finsko nakonec postup přeci jen zastavilo, byť se nevyhnulo vyhlášení války Británií na konci roku (Spojené státy na druhou stranu Finsku válku ani později nevyhlásily). Důvodem zastavení však byla zejména vznikající potravinová a zásobovací krize, která byla zažehnána až částečnou demobilizací finské armády a potravinovými dodávkami z Německa.

Obě armády se musely vyrovnávat s obtížným finským terénem

V letech 1942-1943 se fronta příliš neměnila a to i přes jisté pokusy na obou stranách. V samotné zemi panoval hlad, který si vybral oběti zejména na ruských občanech z Východní Karélie umístěných v koncentračních táborech (byť podmínky v nich byly nesrovnatelné s těmi německými). Finsko se v té době snažilo o mír se Sověty, vida, že Německo není schopno je porazit tak rychle, jak se v počátku zdálo. Tyto snahy pak ještě zesílily po těžké nacistické porážce v bitvě u Stalingradu.

Zlom přišel až s rokem 1944, kdy vítězící Sovětský svaz rozhodl o zahájení ofenzívy i v této oblasti. Ta začala 9. června těžkým ostřelováním finských pozic v jižní části fronty. Během prvních týdnů útoku se Sovětům podařilo prorazit finskou obranu, která postrádala sílu i protitankové zbraně schopné postavit se nepřátelským pancéřovaných jednotkám. Ty ale byly spolu s posilami dodány Němci výměnou za dohodu, že se Finsko nebude pokoušet o separátní mír.

Fronta se stabilizovala začátkem července, poté co Finové ustoupili o zhruba sto kilometrů, a to zhruba ve stejných místech jako na konci Zimní války. Bylo nicméně jasné, že další velký útok Finsko nevydrží. Znovu se rozběhla mírová jednání, prezident Ryti dal svou funkci k dispozici a byl nahrazen vojenským velitelem a národním hrdinou, generálem Mannerheimem. Mírové podmínky byly tvrdé a zahrnovaly jak územní ztráty, tak peněžní kompenzace.

Mír, počínající začátkem září, ale zabránil okupaci Sověty a Finsku v budoucnu zajistil, že zůstalo samostatné a během Studené války nespadlo do Východního bloku. Na druhou stranu, na finském území stále zůstávaly početné německé jednotky, které muselo podle mírových podmínek Finsko během dvou týdnů vypudit.

Tags: